UPOZORNĚNÍ: z provozních důvodů se může stát, že objednávka dorazí v rozmezí 3-5 dnů od provedení platby. Vynasnažíme se však, aby dorazila co nejdříve (standardně 1-2 dny). Tato situace je dočasná, děkujeme za pochopení. :)

Těhotenství - nejposvátnější období mého života

Vítejte u příběhu dlouhého 39 týdnů, který navazuje na předchozí článek o naší cestě ke Hvězdičce. Psala jsem ho až po porodu, takže jsem jistě na nějaké maličkosti pozapomněla, ale to nejpodstatnější tam jistě je a už i tak je to dost dlouhé povídání! Přeji příjemné počtení.

・PRVNÍ TRIMESTR・
 
když se čas vleče a strach klepe na dveře

Byť jsem to tušila již dříve, tak jsem si těhotenství potvrdila testem v 7. týdnu. Kromě obrovské vlny radosti, štěstí a lásky, jsem se neubránila pocitu strachu. Nevím proč, ale nešlo se toho moc zbavit. Normálně s tím nemám problém a umím se svými strachy (myslím si) dobře pracovat. Ale nikdy jsem nebyla ještě těhotná a celé to bylo tak nové a jiné… Čeho jsem se bála? V podstatě mi na mysl ’samy’ padaly různé myšlenky - zda je miminko zdravé, zda se dobře vyvíjí, zda mu nic nechybí. V té době jsem ještě byla vegankou, takže jsem začala stravu zpochyňovat, jelikož jsem se necítila fyzicky dobře a zkrátka jsem si veganstvím již nebyla jistá… Rozhodli jsme se, že do 12. týdne těhotenství neřekneme nikomu nic. Ani rodině. Zkrátka jsme to tak přirozeně cítili oba dva stejně.
Ještě týden jsem se cítila jako na obláčku a nově nabytý pocit požehnanosti jsem si neskutečně užívala. Jediné, co mě doprovázelo byla absolutní zmatenost a totální únava. Jakože řeknu vám, já jsem osoba v běžných a pracovních věcech velmi spořádaná, systematická a zřídkakdy chybující. Ta průmyslová inženýrka se ve mně nezapře. A najednou? Nechala jsem otevřené okno v našem přízemním bytě. Ne na ventilačku, ale DOKOŘÁN. A šla jsem si do města. Stojím tedy na zastávce tramvaje a najednou tupě zírám na náš byt - okno do kuchyně doslova vítalo kohokoliv, kdo šel kolem. Totiž takhle. On to sice byl přízemní byt, ale nebylo to zas tak nízko, okna jsme měli cca 4-5 metrů nad chodníkem, ale stejně, kdo chce, způsob si najde… A pak také bylo léto a do našich jižně orientovaných oken pražilo slunce nonstop a s takhle otevřeným oknem bychom doma měli za chvíli saunu. Rychle jsem začala zmateně hrabošit v kabelce a hledat klíče od bytu. Nebyly tam. Spokojeně si hověly ve dveřích od bytu. Samozřejmě zevnitř. To už bylo na mě moc. Tohle že se stalo MNĚ?! Taková nesmyslná blbost?! Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nepoznávala jsem se. Volala jsem Jirkovi a šetrně mu vysvětlila celou situaci. Vysmál se mi převelice, ale smích ho rychle přešel, když se do našeho bytu musel vloupat jako rozený Spiderman. U ochotných Vietnamců ze sámošky si půjčil žebřík a už lezl. Zmínila jsem, že se Jirka bojí výšek? Teda on by neřekl, že bojí, ale konstatoval by to jako “mám z nich respekt”. Hah. Žebřík samo k oknům úplně nedosáhl, takže tam Jirka skoro visel, ale nakonec se nahoru nasoukal a vítězoslavně dveře odemknul. Tak to byl jeden z mnoha kousků mého těhotenského mozku. Tímto se ještě omlouvám ženám, kterým jsem v tu dobu jakkoliv dopletla a popletla objednávky, maily, zprávy. Prostě to byl 'jiný stav' a já konečně pochopila, proč se tomu tak říká.
 
Veganství jsem se nejprve nechtěla moc vzdát, ale byla jsem otevřena všem možnostem. K tomu se ještě vrátím… Na stole mi už asi třetí měsíc ležel od Jirky poukaz na masáž k jeho kamarádce Anetce. Kvůli práci a všem těm situacím, co nás potkaly předtím (viz předchozí článek o zázraku početí) na nějaké masáže nebyl čas. Ale najednou jsem se na poukaz s radostí podívala a řekla jsem si “ach ano, jsem těhotná, budu se rozmazlovat, teď si tohle dovolím” a hned jsem se objednala. Byla jsem v 8.týdnu těhotenství, když jsem ulehala na masážní lehátko u velmi milé a tajuplné Anet. Chtěla jsem celkovou masáž zad a tak se do tohto Anetka hned pustila. Nejprve se jen chystala, ladila místo - vůně, hudba, ptala se mě, co je nového a začala mě jemně masírovat. Zatraceně do teď to nechápu, ale najednou jsem věděla, že můžu… že jí to můžu říct a podělit se s ní - s naprosto cizí osobou - o náš zázrak početí. Bylo to jako velmi silné vnuknutí od samotné Hvězdičky. A tak jsem Anetce prostě sdělila, že jsme teď moc šťastní, jelikož jsme před týdnem zjistili, že čekáme miminko. V tu ránu, jako kdyby do Anet udeřil blesk - odskočila ode mě a řekla něco ve smyslu “je vhodné svému masérovi těhotenství vždy říkat, ale naštěstí se ještě nic nestalo”. Po prvotním úleku jejím i mém, se usmála a moc nám gratulovala. Já jsem stále nechápala, co se to vlastně stalo. Totiž, v těhotenství není rozhodně vhodné chodit na klasickou masáž a už vůbec ne v prvním trimestru. Na šíji a potom i pod kotníky jsou reflexní body vyvolávající porod. A vyvolat porod v prvním trimestru rozhodně nechcete. To jsem samozřejmě vůbec netušila! Ale díky tomu vnuknutí, ať už přišlo odkudkoliv, se nic závažného nestalo. Pak už jsme tedy přešly na pohodovější vlny a Anetka automaticky začala s jemnou těhotenskou másáží, u které se mi zmínila, že kdybych chtěla od Hvězdičky slyšet nějakou zprávu, tak že mi ji ráda předá. Umí se totiž přirozeně napojit na duše a komunikovat s nimi. No, je asi jasné, že tahle moje dlouho odkládaná masáž najednou začala dostávat úplně jiný rozměr a hlavně jsem si uvědomila její vyšší smysl. Vše do sebe začalo zapadat jako do skládačky. :) Jistě, že jsem si moc přála vědět, co má Hvězdička na srdci. A že toho bylo! Jedna z těch zpráv se týkala termínu, kdy hodláme Hvězdičku oznámit světu. Anet se mě zeptala, na kdy to plánujeme a že snad ne moc brzy. Řekla jsem, že bychom rádi po 12. týdnu, ale na to Anet řekla, že ano, rodině určitě ano. Ale jinak by si Hvězdička přála být v soukromí před širší veřejností déle, a to alespoň do 5. měsíce. Naprosto jsme to respektovali. Další zpráva byla o stravování. Prý se nemám bránit tomu, když přijde chuť na mléčné výrobky nebo ryby. To pro mě byla tehdy celkem zásadní informace a skutečně na to i došlo. Přibližně od druhého trimestru jsem do jídelníčku zařadila 1x týdně ryby, kefír, tvaroh a nějaké tvrdé sýry. A také vajíčka a vývary. Pak jsem si ještě byla nechat udělat rozbor z kapky krve, kde jsem tam zjistila naprosto přesně, jaké vitamíny či minerály mi chybí a dle toho ještě doplňovala vhodnými suplementy. Každopádně, Anetka se se mnou po první návštěvě loučila slovy “Tak ahoj, holky!” a chytila se za pusu, že asi prozradila víc, než jsem si přála vědět. :) Cha! Nevadí, já měla stejně od první chvíle tušení, že nosím pod srdcem holčičku, bohyni, měsíční matku. ☽
Anetka v mém těhotenství sehrála větší roli, na masáž jsem se k ní vrátila eště 2x a pak týden před porodem byla u nás doma, jelikož už jsem se již necítila na trajdání po městě. Byla mi oporou i přes SMS, kdykoliv, když jsem se cítila zle, když jsem necítila pohyby Hvězdičky, apod. Předala mi od ní zprávičky a přání, já se dle toho zařídila a bylo líp.
 
Od 9.týdne jsem spadla z obláčku těhotenské harmonie rovnou do spárů těhotenské “ranní” nevolnosti, která trvala každý den cca od 9:00 do 18:00… Prý ranní, no jasně. Nezvracela jsem tedy ani jednou, ale bylo to jen tak tak. V naší mini garsonce v Praze mi bylo naprosto nejhůř. Pendlovala jsem jen mezi postelí a záchodem. Kuchyni a jejím “vůním z lednice” jsem se vyhýbala obloukem. Nutno dodat, že venku byly čtyřicítky vedra, jak jsem zmiňovala, tak my měli byt orientovaný na jih, takže po celý den nám tam pražilo slunce. Fakt chuťovka. Když jsem jela do města, tak to nebyla taky hitparáda. V tramvaji miliarda upocených lidí, u kterých jsem díky své těhotenské superschopnosti najednou vnímala každý závan deodorantu, parfému a žaludek na to reagoval jako na horské dráze. Navíc, těhotenství na mě nebylo vůbec znát, takže mě ani nikdo nepustil sednout. Denně jsem se tedy cítila jako po pařbě v moravském vinném sklípku. Je asi jasné, že jsem do sebe tím pádem moc jídla nedostala. Místo toho, abych se hezky kulatila, tak jsem hubla. To mi začalo přidělávat další starosti. Do toho se každý den plný nevolnosti a vedra vlekl a do prvního screeningu bylo stále daleko. Rozhodla jsem se odjet k rodičům na Moravu. Konečně jsem se nadechla. Ve velkém domě se zahradou a díky každodenním výletům k jezerům mě nevolnosti skoro opustily. Už jsem se cítila jen malátně a slabě, jelikož jsem do toho všeho měla nízký tlak.
 
Sice jsme se s Jirkou dohodli, že nikomu nic nepovíme, ale von to klasicky nevydržel! A prásknul to svému kamarádavi ze Skotska, který k nám do Prahy přijel na návštěvu. Ale chápu to. Byl tak šťastný a potřeboval to štěsí posdílet alespoň maličko s někým dalším. Aby však bylo skóre vyrovnané, tak jsem se na Moravě viděla s mojí nejlepší kamarádkou a řekla jsem jí to taky. Obě jsme se rozbrečely a objímaly se. Na to mám krásnou vzpomínku.♡
A abych nezapomněla, jedna z otázek Anet také byla “a neplánujete se stěhovat?”. Říkám, že jo! Že jsme se rozhodli převzít byt po našich kamarádech ve Strašnicích, který je o dost větší. Rozhodli jsme se ke stěhování ještě před zjištěním těhotenství. Dobře si to ta naše Hvězdička umi zařídit. V naší původní garsonce se jí dle slov Anet “”nedalo moc dýchat” - od toho si odvozuju, že mi právě tam bylo vždy nejhůř a tak mí to dávala najevo a ještě “necítila, že by tam měla své místo” - což chápu, tam bylo místo sotva pro nás dva s Jirkou. :D
 
Musím uznat, že se mi první trimestr neskutečně vlekl. Počítala jsem každou hodinu, každý den a netrpělivě číhala na 12.týden těhotenství a do toho jsem několikrát denně hypnotizovala aplikaci Těhotenství+ a dívala se na týdny dopředu a snila o tom, jaké to bude, až bude Hvězdička velká jako avokádo, meloun, dýně, a tak. Ale po delším pohledu na obrazovku notebooku nebo display telefonu mi taky nebylo moc dobře, takže jsem vůbec nezvládala adekvátně pracovat, což se výrazně odrazilo na výsledné práci… jak víte z předchozího článku, tak jsem nyní už jen podnikala s projektem Tantraela, který funguje naprosto bez reklam. A už jsem neměla jiné pracovní berličky. Takže mě začalo navíc podvědomě trápit to, že projekt zanedbávám…
 
Avšak, udeřil 12tt a jako lusknutím prstů mi bylo naprosto skvělě! Vážně od té chvíle pro mě bylo těhotenství tím naprosto nejúžasnějším časem z celého mého života. Nabrala jsem síly, mohla zase pracovat a už se jen radovat a spokojeně si těhotnět. Těhotnět si, boží slovo, miluju to! Avšak při prvním screeningu ještě hrály nervičky… O to víc, když jsem si šla převzít výsledky, které sice byly negativní, ale jedna z hodnot se paní doktorce dle tabulek moc nezamlouvala (byla o kapku nižší než by ‘měla’ být), a tak mi bylo doporučeno vyšetření srdíčka Hvězdičky u odborníka na dětské kardio. S pláčem a strachem jsem šla domů. Více informací jsem z nich nedostala, a tak jsem vlastně vůbec netušila, co si o tom mám myslet a co očekávat… Tohle rozhodně žádná nastávající maminka nechce slyšet a prožívat. Abych to však zkrátila - pan doktor na dětském kardiu byl skutečná kapacita a moc milý chlapík. Jen teda řed vyšetřením mi řekl - "teď budu 15 minut pozorovat činnost srdíčka vašeho miminka a nebudu vůbec mluvit. Vše vám povím až poté." Tak dlouhých patnáct minut jsem ještě nikdy nezažila a celé jsem je promodlila. Pak se na mě doktor s úsměvem podíval a říká “nechápu, proč mi vás sem posílají, máte naprosto zdavé miminko a to srdíčko je přímo ukázkové”. Panebože, uuuf! Vše je v pořádku. Od teď dávám strachům jedno velké sbohem.
 
Je čas oznámit Hvězdičku nastávajícím prarodičům.
 
IMG_3792
 
12. týden těhotenství a moje bříško,
které spíš evokovalo přejedenost než těhotnost. :)
 
 
Naše stránky využívají soubory cookie za účelem zlepšení vám poskytovaných služeb. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací naleznete zde.