UPOZORNĚNÍ: z provozních důvodů se může stát, že objednávka dorazí v rozmezí 3-5 dnů od provedení platby. Vynasnažíme se však, aby dorazila co nejdříve (standardně 1-2 dny). Tato situace je dočasná, děkujeme za pochopení. :)

Zázrak Zrození - náš porodní příběh

・ZRODILA SE HVĚZDA・

Vítám vás u našeho porodního příběhu. U příběhu Zrození, vekterém se dozvíte, jak se zrodila Hvězdička. Čímž to pro nás s Jirkou teprve začalo. Začátek našeho společného života jako rodina.
Pokud se na příběh chceš naladit více, pak ti doporučuji si nejprve přečíst povídání na mém blogu o tom, kterak jsme Hvězdičku počali - Cesta k požehnanému stavu. A pak následovně Těhotenství - Nejposvátnější období mého života. A jestli chceš znát tento příběh z pohledu Jirky, mého partnera, který mi byl u porodu obrovskou podporou, pak můžeš číst zde Až se tě žena zeptá... půjdeš k porodu?
Přeji příjemné čtění a bytí a pokud nejsi čtecí typ, pak věz, že tento příběh vyšel i jako podcast zde: #6 Příběh Zrození.
 
 
Věřím, že sdílení našich porodních příběhů, tedy něčeho, co je nám od počátků věků naprosto přirozené, má léčivý a naprosto přesahující efekt. Působí to na určité úrovni na muže, kteří neměli to štěstí u porodu být a otevírá jim to oči. Působí to na ženy, které nerodily a mají tak možnost poznat, že porod je intimní a naprosto individuální životní zkušeností každé z nás. Léčí to ženy, které rodily a mohou mezi sebou sdílet své naprosto unikátní porodní příběhy a poznat se jedna v druhé. Působí to na naše děti, které potřebují vědět, jak přišly na tento svět. Jak jsme se u toho cítili, co jsme prožívali a jak jsme se na ně těšili i přes všechny peripetie, které během porodu nastaly..
 
Ženy, matky...
 
...sdílením našich porodních příběhů léčíme samy sebe. Více porozumíme této nové a křehké kapitole našeho života. Sdílením našich porodních příběhů můžeme změnit celosvětový pohled a přístup západní medicíny k porodům. (se vším respektem k medicíně) Ať byl náš porod jakkoliv těžký, zvládly jsme ho. Jiná možnost zde nebyla a ani do budoucna u dalších porodů není. Zvládly jsme to a jsme o obrovský kus silnější. Věříme si, našemu tělu, naší duši. Tuto důvěru můžeme sdílet a poskytovat jedna druhé skrze naše porodní příběhy. Proto se není čeho bát - sdílejte se sebou vzájemně ve svých ženských kruzích porodní příběhy. Má to přesahující terapeutický efekt. Nejen pro ostatní, ale pro vás zejména.

・VODA VŠUDE, KONTRAKCE NIKDE・
 
čtvrtek 30.1.2020

Měli jsme přesně týden před termínem porodu. Odpoledne dorazil Albínčin muž Borek, aby mi poskytl slíbenou masáž a také, aby hlavně Jirkovi ukázal, jak mi má po porodu správně zatejpovat bříško, aby se mi rychle a zdravě svinula děloha nazpět. To doporučuji všem ženám po porodu. Dělohu mám jak ze žurnálu, říkal pak na kontrole můj gynekolog.
Borek mě nikterak nešetřil. Teda, on tvrdil, že ano, ale pro mě to byla celkem silná masáž kyčlí a dolní části zad. Dodnes jsme oba s Jirkou přesvědčeni, že porod popohnal! :) Borek navečer odešel a poté mi volal starší brácha, na čemž by asi nebylo nic divného, ale v tomhle případě bylo. Nikdy předtím mi jen tak nevolal. To my nějak neděláme, nepotřebujeme, jelikož spolu trávíme hodně času, když jsme všichni u rodičů, což je celkem často. Ale najednou volá a tak si říkám, CO se STALO, že volá. Nic se nestalo, ...zatím. :) Jen měl asi nějaký “feeling”, tušení... A také je doktor, tak ho zajímalo jak se cítím, jestli už nemám nějaké příznaky či zda chci s něčím poradit.
Musím uznat, že po tom telefonátu jsem začala mít ten “feeling” také...
Inu, po masáži jsem ten den byla řádně zvalchovaná (né, fakt díky, Borku, doporučím tě dál jako vyvolávače porodů :D), a tak jsem zamířila do postele brzy. Rozuměj, brzy bylo u mě tehdy kolem 22:00, já jsem jinak největší noční sova. A jak jsem tak před oblíknutím do pyžama postávala nahá u obrovské zrcadlové skříně, pomyslela jsem si “Bože, já mám to bříško takové roztomilé, ukázkové a skoro vůbec ho nemám vyfocené takto ’nahaté’, tak si udělám alespoň selfie… přeci jen, co kdyby byla poslední?”…a taky že jo…zase mnou projel ten “pocit”.
Jirka jojobáčem namazal a popusinkoval bříško a vzápětí usnul. Za to já jsem si ještě dala romantickou dvacetiminutovku s Aniballem a vítězoslavně jsem si pobrukovala, že už jsem na 18 centimetrech obvodu balonku, a že mám ještě týden na to, dostat se na těch 25 centimetrů. 
22:30 Odložím Aniball, asi 10 minut hledám pohodlnou (čti nejmíň nevyhovující) polohu na spaní, pokládám ruce na bříško, mluvím ke Hvězdičce a do minuty usínám.
23:00 bang bang..tenhle teplý proud vody zaplavující mou část postele, asi nebude jen pouhý sen… Je to tady. Praskla voda!
“Panebože, nee! Vždyť ještě s Aniballem nejsem u cíle, vždyť musím ještě dozařizovat spousty věcí!” …Bylo skutečně to první, co mě v nanosekundě napadlo. Hned poté následoval pocit adrenalinu, těšení a lehkého leknutí, že už je to skutečně tady.
Rodíme.
 
“Lásko!” Zakřičím do tmy ložnice. Jirka nadskočí a okamžitě se probouzí se s úlekem v hlasu “ano, copak?!”.
Nebyla jsem schopná ze sebe hned něco dostat a po asi 1-2 minutách absolutního ticha a napětí, které by se dalo krájet, říkám “praskla mi voda!”.
Jirka se okamžitě zvedá nade mě a přebírá veškerou akci “Tak jdeme! Jdu ti napustit vanu a hned poté volám Peťce”, tedy naší dule. Pomohl mi vstát z postele a doprovodil mě do koupelny, kde mi začal napouštět vodu do vany. Já jsem byla stále v lehkém šoku, že už je to skutečně tady. Už nevím, jestli v duchu nebo nahlas, ale říkala jsem si, "hlavně klídek, víme přesně, co máme dělat. Voda je naprosto čirá, čistá, takže je všechno v absolutním pořádku. Dám si konečně vanu, kterou jsem si celé těhotenství odpírala a teplá voda kontrakce buď utlumí, nebo rozběhne." Ovšem o kontrakcích zatím nemohla být řeč. Krom odtékající vody jsem se cítila úplně stejně, jako kterýkoliv jiný den. Naložila jsem se do vany, kde jsem byla maximálně půl hodinky. Jirka mezitím zkontaktoval dulu, která si vyslechla veškeré info od nás a na základě toho nám doporučila, ať si jdeme lehnout a pořádně se vyspat. Porod se klidně může rozběhnout až během následujícího dne, obzvláště u prvorodičky. Takže mým úkolem bylo hlavně čerpat sílu a být v pohodě. Okay, to mi znělo jako moc příjemné pokyny, které jsem s radostí poslechla. Když jsem tedy viděla, že se ve vaně nic neděje, tak jsem se přesunula zpět do mokré postele. Dala jsem si pod sebe několik látkových plen a byla jsem zase v suchu. Na chvíli. Voda stále odtékala, ale jen pomalinku, občas.
No nic, čas k spánku. Jirka usnul hned, řekla bych. Mně to nedalo a ještě asi 20 minut jsem strávila googlením nad otázkou - jak vypadají kontrakce. Abych to poznala, až to přijde. Všude se ženy shodovaly na tom, že je to jako menstruační křeč. Okay, to mi stačilo. Odložila jsem telefon, položila jsem ruce na bříško a ještě mluvila ke Hvězdičce. Řekla jsem jí jen, že už se na ni neskutečně těšíme a usnula jsem.

・KONTRAKCE? POHODIČKA, UDĚLEJME SI TO KRÁSNÉ・
 
pátek 31.1.2020

3:00 hod. - Probouzí mě slabá menstruační křeč. Za ní další a v různých intervalech se opakují další. Celé jsem si to jen prociťovala a sem tam jsem i zase usnula. Asi po půl hodince jsem vzbudila Jirku s tím, že už jsou tu asi ty kontrakce. Byly to vážně slabé křeče, prostě nou stress, nohy hore, loket z vokna, pohoda jahoda. Jirka mi šel znovu napouštět vanu a pak mi pomohl se do ní přemístit. Tedy ne, že bych pomoc potřebovala, byla jsem stále naprosto svěží a v pohodě, ale mám prostě po boku galantního muže. Ten mi přinesl do vany čtyři vánočky s medem, všude kolem rozsvítil jen svíčky, zapnul hudbu a já jsem si užívala svého osobního porodního wellness plnými doušky. Hladila jsem si bříško a Hvězdička se krásně pohybovala přesně tak, jak to měla ve zvyku. Reagovala na můj hlas a cítila jsem, že je všechno v naprostém pořádku. Plodovka mi stále odtékala, a to s každou další kontrakcí.
Jirka mezitím stihnul skočit pro auto, které většinou parkujeme asi 5 minut od domu a nachystal všechny čtyři tašky do chodby ke vchodu. Měli jsme nachystanou tašku vyloženě s věcmi k porodu, kde byly krom klasických věcí i krystaly, svíčky, iPad na hudbu, solná lampička, aromaterapeutické esence, olejíčky, talismany a další poklady. Dále jsem měla nabalenou tašku na šestinedělí, Jirka měl tašku se svými věcmi a poslední taška byla s věcmi na placentu - smoothiemaker, ovoce, hruškový džus, prkýnko, nožík a skleněná uzavíratelná nádoba.
 
IMG_0958
můj pohled z vany
a správná atmoška pro první kontrakce
 
Zpět ke mně. Dula mi nařídila hodně, jakože fakt hodně pít vodu a doplňovat tekutiny, ať se má plodovka dál z čeho dovytvářet. Takže jsem ležela vodou obklopená zvenčí i ze vnitř, jelikož jsem pila a pila a jedla, poslouchala svůj porodní playlist, hladila si bříško, mluvila ke Hvězdičce a užívala si tu atmošku. Jirka ještě dolaďoval poslední balení a komunikaci s Peťkou a jinak už seděl u mě. Ve vaně jsem byla snad dýl jak hodinu, jelikož voda už byla skoro studená, když jsem z ní vylézala. A žádná změna se nestala. Kontrakce mi Jirka poctivě zaznamenával na mobilu a ty byly stále nepravidelné. Rozhodli jsme se jít opět spát. Do promáčené postele už jsem nechtěla, tak jsem si ustlala na sedačce v obýváku a Jirka na zemi pode mnou.
 
Kolem 8:00 - 9:00 mě probudilo již nepohodlné vlhko a pohybující se Hvězdička, která měla asi zrovna ranní rozcvičku. I přes svou ranní snídani ve vaně jsem se vzbudila s pocitem velikánského hladu! Těhule prostě. Probudila jsem Jirku svým oblíbeným “Láskooo! Já mám hlaaad”. Začala jsem přemýšlet nad tím, že už bych ráda šla na monitor a viděla, jak na tom naše Hvězdička je. Tak jsme se domluvili, že se v klidu nasnídáme, oblečeme a prostě až tohle vše v beze spěchu a stresu uděláme, tak vyrazíme do porodnice na Bulovku. Udělali jsme si snídani a pustili si k ní Shreka. :D Chtěli jsme nějakou nám oběma známou komedii s hláškama, které dobře známe. Bylo to fakt krásné pohodové ráno - vlastně naše poslední ráno ve dvou. Poslední ráno, kdy jsme snídali společně a stihli si vypít čaj ještě teplý. Poslední ráno před tím, než nám naše další rána prozařovala Hvězdička.
Cítila jsem se skvěle, tak jsem ty poslední momenty 2v1 chtěla ještě zvěčnit. Udělali jsme si pár fotek, u čehož jsem se ještě víc uvolnila a byla to moc sranda. Užívali jsme si to. Úplně mám silně v hlavě moment, kdy už jsem se teda oblékla do oblečení, ve kterém jsem chtěla jet do porodnice a ve stylu “už jsem ready a utíkám” jsem probíhala obývákem, kde mě Jirka zastavil chycením za ruku a začal se mnou pomalu tančit na naši písničku od Elvise Presleyho - Can’t Help Falling in Love, kterou tam pustil. To bylo to poslední, co jsme my dva spolu udělali, než jsme opustili náš byt, do kterého už jsme se vrátili tři.
 
IMG_0969
 
happy a ready na porod ♡
 

 ・AHOJ PORODNICE, TAK NÁS TADY MÁŠ!・

Cestu do porodnice jsme si užili opět za zvuků hudby z mého porodního playlistu, který tvořily zejména španělské písničky, sanskrtské mantry a další mé srdcovky. Samozřejmě nechyběla ani písnička naší Hvězdičky Agua de Estrellas, a to hned v několika verzích.
Jirka mi zastavil hned u vchodu do porodnice, já jsem vyskočila s taškou k porodu v rukou a utíkala dovnitř s tím, že Jirka zatím někde zaparkuje a dorazí. Vbíhám do čekárny, která byla narvaná k prasknutí a říkám si, "kurňa, jak to teď vlastně chodí? To se asi načekám, ale tak snad mě alespoň někdo pustí sednout." Jojo, vážně mi v tu chvíli nějak nefungovalo racionální přemýšlení. Ale najednou se můj zrak zastavil na dveřích s nápisem - příjem rodiček - ZVOŇTE. Tak jsem si říkala, "tyjo, že bych měla zazvonit? Ale to bych předběhla všechny lidi, co tu čekají. Asi to hecnu, no." Jakože porod v pomalém běhu, ale evidentně jsem si jela svůj klasický punk style. Zazvonila jsem, otevřela sestra, tak říkám, "dobrý den, večer mi praskla voda - rodím." Sestra s naprosto stejným klidem v hlase řekla, "tak pojďte dál maminko, tady se zujte, odložte si a předejte mi, prosím, dokumenty k porodu." Tím, jak klidná byla, se mi ulevilo. Ujistilo mě to v tom, že skutečně není potřeba panikařit, a že je vše v pořádku. O tom jsem se vzápětí přesvědčila i na monitoru, kde bylo vše ukázkové. Sestra si ode mě vzala vložku s plodovou vodou, aby potvrdila, že jde skutečně o plodovku a ne o planý poplach. Prý i to se stává.
 
S dokumenty jsem sestře předala i dvě kopie porodního plánu (a třetí jsem si nechala pro sebe, resp. pro Jirku a dulu), který si ochotně převzala. Musím uznat, že v tomto směru byla porodnice naprosto peckovní. Na 100 % respektovali všechna má porodní přání a snažili se ve všem vyjít vstříc, za což jim moc děkuju.
A za chvíli nás sestřička volala do ordinace, kde už na nás čekala vstupní prohlídka pod vedením mladého lékaře. Znala jsem ho od vidění z jedné z posledních předporodních prohlídek v těhotenské poradně, kde byl velmi příjemný a ochotný. Nicméně teď asi neměl moc svůj den, nebo co, jelikož na nás začal mluvit trochu z ostra a ptal se, proč jsme nedorazili do porodnice dříve. S prasklou vodou je nutné dostavit se nejpozději do 2-3 hodin a momentálně bylo dopoledne kolem 11:00, tudíž jsem měla vodu prasklou 12 hodin. Nu což, vysvětlili jsme mu náš postoj, a to tedy takový, že jsme vše měli pod kontrolou, že jsem se cítila dobře, Hvězdička se v pořádku hýbala, doplňovala jsem tekutiny, plodovka byla bez zákalu - krásně čirá, a tak jsem se chtěla vyspat, abych měla dostatek síly na samotný porod. Doktor to stále moc nepobíral, ale pak mu došlo, že s tím už asi nic nenadělá. Bohužel nám však oznámil zprávu, která se s námi nesla od teď dál celým porodem. “Jsme plní, máme tu několik rozběhlých porodů. Momentálně není volný ani jeden porodní box.” (což se mě ještě netýkalo, jelikož jsem měla kontrakce stále velmi nepravidelné) Chtěli jsme soukromý porodní pokoj, bohužel i ty byly plné. Zbývalo poslední volné místo na tzv. hekárně, což jsou pokoje po třech, kde současně čekají na rozběhnutí porodu 3 ženy. Z důvodu zachování soukromí všech žen v pokoji na toto místo nesmí nikdo jiný, než rodičky. Ani dula, ani partner. Žena zde je tak odkázána jen sama na sebe, avšak za doprovodu “hekání” ostatních spolurodiček, které jsou každá v jiné fázi porodu. Variantu umístit mě do hekárny jsme okamžitě smetli ze stolu, ani jsme nad ní nezapřemýšleli. Jirka okamžitě urgoval doktora, ať nám sežene soukromý pokoj a stál si stále na svém. Doktor zvednul kouzelné sluchátko, provedl pár telefonátů a nakonec nám sdělil, že ač to tak sice normálně nedělají (což není tak úplně pravda), tak nám dají soukromý pokoj nadstandad o patro výše na oddělení Gynekologie. Tedy na místě, kde se rozhodně nerodí, ale kde leží hospitalizované ženy s různými gynekologickými nemocemi či po operacích.
Pocítili jsme osvěžující pocit malého vítězství. Budeme mít pokoj pro sebe. Představa námi vysněného porodu se krok za krokem, již od samotného prasknutí vody, zhmotňovala přesně dle našich představ. Jen tu byl malilinký háček. Bylo teprve necelých 12:00 a pokoj byl ještě obsazen ženou, která čekala na propouštěcí papíry. A poté bylo nutné ještě čekat, než sestřičky pokoj připraví pro mne. A jelikož tam ten den byl všude fakt fičák, tak jsme si na pokoj počkali snad do 14:30. Čekání to pro mě bylo nekonečné. Cítila jsem se stále skvěle, ale už jsem byla lehce unavená nekomfortem nepohodlných křesílek v čekárně ordinace na porodním, kde jsme celou tu dobu čekali. Procházela jsem se po chodbičce a po čekárně, povídala si s Jirkou, Hvězdička se občas hýbala, plodovka s nepravidelnými kontrakcemi odtékala, chodila jsem si měnit vložku každou chvilku a při tom všem poslouchala porodní nářky několika současně rodících žen. Rajská to hudba pro prvorodičku.
 
Nicméně jsem stále zachovávala klid a pohodovou náladu,
jelikož vše nekomfortní silně přebíjel pocit štěstí a natěšení z toho,
že už je TO tady a že už třeba za pár hodin budu mít v náručí miminko,
které si vybralo mě jako portál do tohoto hmotného světa.

・NAŠE PORODNÍ HNÍZDEČKO・
 
14:30

Konečně nás přemístili na náš porodní pokoj, tedy úplně normální pokoj s jednou postelí, nočním stolkem, jednou židlí, televizí a komodou. Rozhodně to nebyl pokoj se všemi vychytávkami pro porod, jelikož, jak jsem psala výše, byla jsem na gynekologickém oddělení, nikoliv na porodním. Ale ulevilo se mi. Mohli jsme tam mít soukromí a udělat si to tam krásné. Dala jsem si jejich nemocniční košilku a zakutlala se do postele. No, nemocnice je nemocnice a můj klid byl skoro okamžitě přerušen lítáním sester. Naštěstí tam byla fakt peckovní a moc milá směna. Jedna z milých mladých sestřiček mi přišla napíchnout kanylu do ruky.  Achjo, jen si na to vzpomenu, tak mi ta ruka trne. Za svou éru polehávání po nemocnicích mám s kanylami bohatou zkušenost a z valné většiny jen dobrou. Mám velké a dobře viditelné žíly, takže se do nich kanyla musí dávat jedna radost. Tenkrát mi ale štěstí nepřálo. Sestřička nějak nemohla do mé žíly tu jehlu celou zastrčit. Trochu s tím zakroutila a stále nic. Moc se mi omlouvala a říkala, že to musí napíchnout znovu do vedlejší žíly. No nedá se svítit, říkám si. Jenže ouvej. Stejná situace. A tak jsem měla levou ruku prošpikovanou a se dvěma velkýma modřinama... a kanylu nikde. Ruka bolela celkem fest, ale o mnoho víc mě snad bylo líto té sestřičky. Uklidnila jsem ji, že je to v pořádku, že se to stane a že to zvládnu. Ale je vám jasné, že tu ruku jsem ten den potřebovala? Jakože hodně? Mít v ní sílu pro různé porodní polohy a tak… Ale sestře jsem dodala kuráž, ať to zkusí napotřetí. Tentokrát už to vyšlo a docela hladce. Pak jsem byla informována o tom, že co dvě hodiny budu chodit sama do sesterny, která byla na druhé straně chodby, aby mě dali na monitoring, který vždy trval 20 minut. V tu chvíli mi to připadalo jako zcela pohodový úkol… nicméně později jako nadlidský čin. K tomu se dostanu. Nebudu přeskakovat. Moje aktuální skóre tedy bylo - slabé nepravidelné kontrakce, nastupující únava a hlad a jedna fest bolavá ruka.
 
IMG_1002 2
 
čakrový závěs naší Hvězdičky k porodu
 
Jakmile jsem měla napíchlou kanylu, byla po monitoringu a zdárně v posteli, tak se Jirka odvážil vzdálit, a to až k nám domů. Chtěl ještě dovézt pár drobností a hlavně jídlo, jelikož jsme na dnešní den měli předchystaný oběd - bramborovou kaši s cuketovými karbanátky, tak to šel dosmažit a vše mi dovezl do porodnice až kolem 17:00. Byla jsem tak na pokoji přibližně 2 hoďky sama. Jen já a Hvězdička v bříšku. Dala jsem si do uší sluchátka s afirmacemi k hypnoporodu, uzobávala jsem datle, v rukou žmoulala mini čakrový závěs vyrobený Albínkou právě k našemu porodu a pomalilinku jsem usínala. Podařilo se mi určo spát něco přes hodinku. Po probuzení před 17:00 již do mého pokoje dopadaly červeno-oranžové paprsky zapadajícího slunce, to byla krása… A zrovna dorazila i sestra s večeří - buchtičky s krémem, které mi vůbec nechutnaly, a proto pro mě bylo v tu chvíli zásadní, že deset minut poté dorazil Jirka s čerstvě uvařeným jídlem, na kterém jsem si neskutečně pochutnala, a to bylo mé poslední jídlo před porodem, které jsem potřebovala pro dodání síly. Pak už na jídlo úplně nebyla ani chuť, ani pomyšlení…
IMG_1006 2
 
atmoška pokoje z mého pohledu
- svíčky, solná lampa, naše fotky, hudba, éterické oleje ve vzduchu... pohlazení.
 

・VYVOLAT ČI NEVYVOLAT? TO JE, OČ TU BĚŽÍ...・

Jirka cestou za námi zkontaktoval dulu, která dorazila kolem 17:30 za námi. Náš porodní tým byl kompletní. Cítila jsem, že tahle jízda se může oficiálně pořádně rozjet. Doktorka však nebyla stejného názoru. Kolem 18:00 jsem byla na dalším monitoringu, kde bylo vše v pořádku. Následně se doktorka mrkla, jak vypadají porodní cesty a na kolik cm jsem otevřená. Verdikt byl trochu zarážející - byla jsem otevřená na 2 cm, což neznačí, že by porod měl každou chvíli přijít. Doktorka zkonstatovala, že je to tak normální a jako prvorodička mohu začít rodit klidně až další den kolem oběda. Ta představa mě celkem vyděsila. O to pak víc i to, když doktorka dodala, že ale já budu muset rodit dříve, jelikož mi dle interních předpisů budou muset porod vyvolávat, pokud se nedostaví pravidelné kontrakce do 23:00. Důvod byl jednoduchý - měla jsem prasklou vodu již od předešlého dne téhož času a tak se s každou minutou zvyšuje riziko infekce, která by mohla proniknout až k miminku. Proto je údajně nutné porod do 24 hodin od prasknutí vody vyvolat, pokud se nerozběhne sám. I z důvodu možné infekce mi museli co 2 hodiny dávat preventivně penicilin, který zamezil vzniku infekce a na miminko neměl žádný vliv. Měli jsme možnost jej odmítnout, ale tím pádem by pak bylo nutné rozsáhlejší vyšetření miminka po narození a riziko, že by si nás v porodnici nechávali déle, než je nutné... Čemuž jsme chtěli předejít. A vyvolávání porodu zrovna tak! Našim přáním bylo mít zcela přirozený porod bez zásahů, bez medikací a chemie. Museli jsme začít jednat. Dula Peťka se situace okamžitě chopila a už to lítalo - “Tak, teď si stoupnu na chodbu ke dveřím vašeho pokoje a nikoho sem hodinu nepustím!” říkala a dodává “Máte dost času na to, porod rozběhnout sami. Jak na to, to víte z kurzu - masáže, mazlení, tulení. Potřebujeme rozběhnout oxytocin. Jdeme na to.” Ještě předtím, než zmizela za dveřmi, namasírovala mi i s Jirkou nohy esenciálním olejíčkem k vyvolání porodu a pak už to bylo jen na nás. Oxytocin, hormon lásky, přesně ten jsme nyní potřebovali, abychom zabránili aplikaci syntetického oxytocinu na umělé vyvolání porodu. Jelikož jsem však měla prasklou vodu, tak bylo povoleno vše, kromě sexu, abychom nepodnítili zmiňovanou infekci. Mazlili jsme se, tulili, Jirka mě hladil a vážně se toho chopil okamžitě, jakoby přesně věděl, co má dělat, kam sáhnout, jak hladit, a co říkat. Šeptali jsme si, jak se už moc těšíme na Hvězdičku, jaký zázrak to je, že už tu s námi za chviličku bude. “Chápeš to, lásenko? Hvězdička už jde k nám!” Bylo to moc dojemné a myslím, že mi určitě tekly slzy… Začínala jsem se dostávat do takové mlhy… kontrakce začaly sílit a dostávat na pravidelnosti.

・BOLEST・
19:30

Po asi půl hodině našeho honu za oxytocinem se vše začínalo rozbíhat. Mise splněna, porod startuje a je čas postoupit dál na další kroky. Peťka se vrací do hry s obrovským úsměvem, jelikož vidí, že jsme to zmákli, a že žádná umělá vyvolávačka nebude potřeba. Od téhle chvíle až po samotný porod to mám hodně zamlžené, ale kontrakce si pamatuji do teď. Říká se, že to má matka příroda krásně vymyšleno, a že žena na porodní bolesti po porodu zapomene, aby pak byla připravena rodit další děti. Na tom bude obrovský kus pravdy. Já jsem se však k té bolesti po porodu vědomě a opakovaně v myšlenkách vracela a připomínala jsem si ji. A dělám to tak dodnes. Jelikož já na nic zapomenout nechci. Chci ji přijmout a pochopit. A ne zakopat hluboko do sebe, aby se jako blesk z jasného nebe vyvalila během dalšího porodu.
 
Pro mě ta bolest byla jako kdyby mi někdo vzal do obrovitánských rukou všechny mé vnitřnosti v břiše, stlačil je, zakroutil s nimi, jako kdyby z nich chtěl vymáčknout všechen život a pak na ně ze shora šlápnul a sešlápnul mi je dolů až ke stydké kosti. Tato bolest přišla každých 5 minut a trvala minutu. Celou mě ochromovala, nedalo se před ní schovat, nešlo utéct. Nevím, po jak dlouhé době kontrakcí to bylo, ale měla jsem chvíli, kdy jsem s každou kontrakcí brečela jako malá holka, držela Jirku za ruku a sténala, že tohle už nedám, že to nezvládnu, že už to dál nejde. Došlo mi pak, že jediné, co jsem mohla dělat, bylo hledat možnosti, jak bolest zmírnit. Do jaké polohy se dostat, jaké zvuky vydávat, jak dýchat… Naštěstí mi k tomu neskutečně pomohla dula, která tyhle momenty dirigovala, jako když stojí dirigent před obrovitánským orchestrem. Přesně věděla co, kdy, kde a jak udělat a říct. Úkolovala Jirku “Zvedni Míšu, nech se o tebe zavěsí.” A utěšovala a povzbuzovala mě “už tam skoro jsi Miško, jde ti to naprosto skvěle, všechno jde podle plánu, teď si ale pojď zkusit hluboce dřepnout” a do toho mi masírovala bedra tak silně, že mi to bolest při kontrakcích zmírňovalo tak o čtvrtinu určitě. Zpětně mi Jirka říkal, že pro něj byla Peťka u porodu velkou oporou, díky které se cítil být na 100 % užitečný a sebejistý v tom, co dělá. Byl aktivním členem našeho týmu a neposedával jen tak nečinně v koutě čekajíc, než mu jeho žena porodí dítě. Byl úžasný. Ani nelze slovy popsat, jak moc mi pomohl a jak pyšná na něj jsem.

・MALINKÁ ODBOČKA K TOMU CO BY, KDYBY…・

Neustále přemýšlím nad tím, jak každé sebemenší rozhodnutí vytváří zcela jinou realitu. U porodu to platí dvojnásob. Všechna ta rozhodnutí, která jsme doposud udělali, nebyla tak úplně jednoduchá. Ale protože jsme věděli, jak si přesně přejeme, aby naše dítě přislo na tento svět, tak jsme nebyli ochotni přistupovat na jiné možnosti a vždy si stáli pevně za svým. Chci vám jen nastínit situaci, jak by to celé vypadalo, kdybychom se sbalili a do porodnice vyrazili hned poté, co mi praskla voda - tedy ve 23:00 ve čtvrtek 30.1.
Než bychom se nabalili, já osprchovala a oblékla, plus cesta cca 20 minut, tak dejme tomu, že bychom do porodnice dorazili v 1:00 ráno v pátek 31.1., a to ve stavu, kdy bych ani neměla kontrakce. To znamená že od 23:00 jsem vzhůru, naspáno mám celkově ani ne 30 minut za celý večer a v porodnici by mě čekal monitoring, vyšetření, napíchnutí kanyly a umístění na pokoj. To by mohlo být tak ve 2:30. Navíc bych zřejmě byla na hekárně. Sama s dalšími rodičkami, jelikož pokoj na gyndě by ještě nebyl volný. Konečně bych usnula, ale za dvě hodiny už by mě třeba budili na další monitoring. A kdyby ne, tak v nemocnicích je budíček časný, pořád se tam něco děje, sestry lítají sem a tam, okolní rodičky prožívají své porody, atd. Řekněme si to na rovinu - moc bych se nevyspala. Myšlenkami bych navíc lítala všude možně, přemýšlela nad tím, co se bude dít a kdy a jak. Byla bych v cizím prostředí, v cizí posteli, obklopena cizími lidmi a při tom prožívala pro mne zcela cizí zkušenost - první porod. Zabalte to všechno do jednoho balíčku a máte z toho jednu hodně vystresovanou prvorodičku (navíc nevyspanou!). A ve stresu se kontrakce jen tak nerozběhnou. Všechno by bylo jinak.
Jsem moc vděčná za to, že jsme po prasknutí vody zůstali doma, ve svém prostředí, spolu. Tím však nechci nikoho k ničemu rozhodně nabádat. Tohle byla naše situace, naše rozhodnutí, náš příběh. Jak jsem zmiňovala na začátku - po prasknutí plodovky jsem se cítila skvěle, bez komplikací, plodovka naprosto čirá, pohyby dítěte byly také. Vše v pořádku. Tudíž jsem usoudila, že varianta - jít spát, ráno se pořádně najíst a vyrazit v plné síle a dobré náladě rodit, pro mne i pro Hvězdičku bude nejlepší. A bylo to tak.
 
・UMÍRÁM V NEKONEČNÉ BEZČASOVOSTI・
 
20:00 - 23:00

V rozmezí 20:00 - 23:00 jsem měla ty největší kontrakce, vlny, bolesti. Okolní svět jako by se mi vzdálil na stovky kilometrů. Vnímala jsem jen své tělo, tu bolest. Občas pak i hlas a doteky Jirky či Peťky. Měnila jsem polohy, chodila jsem po pokoji i po chodbě. Střídal se u mě pocit naprostého horka se zimnicí. Dle toho jsem prosila Jirku a dulu, aby otevřeli či zavřeli dveře od balkonu. A neměla jsem nejmenší pojetí o tom, jak dlouho tohle všechno trvá. Byla jsem si však skoro jistá, že to musí být několik hodin a že už bude skoro ráno. Jak vedle jsem byla, jsem zjistila v zápětí. Nějak po 20:00 jsem se musela dostavit na další monitoring do sesterny. Znamenalo to jít sama na druhý konec dlouhé nemocniční chodby. Naštěstí jsem sama nebyla. Jirka mě podpíral, ale cestou mě k zemi sejmuly dvě silné vlny. Za mnou jsem jen pozorovala kapičky krve na zemi, které stírala Peťka. Jakmile jsme dorazili do sesterny, zjistili jsme že se mezitím vyměnila směna. Na scénu přišla postarší, zkušenostmi ostřílená sestřička, která byla dost od rány. Hned u dveří na Jirku rázně zvolá “No paní to snad zvládne sama, běžte pryč, tady být nemůžete.” Zůstali jsme oba zaražení a nechápali jsme, proč by se mnou nemohl být u monitoringu, který trvá 20 minut a při kterém tak prožiju alespoň 4 kontrakce. Jirka se klasicky nedal a s klidem v hlase a s úsměvem řekl, že tu se mnou rád zůstane. Posadil mě do křesla, klekl si ke mně a držel mě za ruku. Inu, sestra si jela svoje, že prý tam být nemůže, že tam mají mnoho volně dostupných léků ve skříňkách. (?!) Podívali jsme se na sebe s Jirkou dost nechápavě, kam tím ta baba míří. Jirka na to “přišli jsme sem rodit, ne vám krást léky", nebo něco v tom smyslu a dodal “rozhodně nikam nejdu a nebudu se o tom vlastně vůbec dál bavit”. A do toho přišla kontrakce jako blázen, která mě v sedě bolela ještě o něco víc, než v jiných pozicích. Kontrakci jsem řádně prožila a sestra na to “Ale to snad přece ještě nemůže být tak hrozné, vždyť jste na začátku!!!”…PANEBOŽE, chápete to?! Já jsem žila v dojmu, že už rodím kdo ví, jak dlouho, že už se chýlím pomaličku do cíle a tahle …ehm, ..paní mě tak rychle dostala ke dnu. Ani jsem nebyla schopná nic říct, došla mi slova, neměla jsem žádný vzduch v plicích, jen jsem se na ni podívala a vyhrkly mi slzy. Pomyslela jsem si, že to asi nezvládnu. Pokud je TOHLE jen začátek, tak co teprve přijde?
 
Jirka však na sestru okamžitě zareagoval a teď už šla všechna jeho obvyklá slušnost a noblesa stranou a normálně na ni zařval “Jste normální, jak si vůbec dovolujete jí něco takového říkat!”. No ženská tohle nečekala, najednou byla jako malá holka a okamžitě bylo vidět, že jí došlo, že tohle už přepískla. Na Jirku nereagovala a hned s milým hlasem dodala směrem ke mně “Ale však to zvládnete, jste šikulka, uvidíte.” To bylo sice fakt moc milé, ale při našem odchodu ze sesterny tomu jejímu celému výstupu opravdu dodala korunu, když prohlásila “Já vím, že sice rodíte, ale tohle je gynekologické oddělení a pacientky už by měly spát, zkuste nekřičet.” ....... Bože, teď už se tomu musím smát, jakože… to nevymyslíš. Poroďte, ale nekřičte, simvás. :D Naštěstí na monitoringu bylo vše v pořádku, ale teda tuhle paní už jsem dál vidět opravdu nechtěla… A myslím, že už ani neviděla.
Jak se pak ukázalo, měla nějakou zvláštní averzi na “moderní” pojetí porodů dnešní doby, ke kterým si ženy berou své muže a duly. Paní sestřička byla prý dost vostrá (přesněji řečeno neslušná až sprostá) na mou dulu Peťku. To jsem ale netušila, jelikož nás tím Peti nechtěla zatěžovat a během porodu je pro ni nejdůležitější dobrá atmosféra mezi všemi zúčastněnými stranami. Takže všechno překousla a s milou paní sestřičkou si to údajně šla náležitě vyříkat po porodu. No, jak znám naši boží dulu, tak bych v tu chvíli nechtěla být na místě té sestry. :D Ale jak se do lesa volá… Nicméně to byla jediná ne úplně ideální zkušenost s porodnicí. Jinak jsme byli naprosto nad míru spokojeni.
Všude a vždy je to prostě o lidech.
No nic, jedeme dál.
 
Chvíle v temnotě...
V sesterně nám ještě oznámili, že situace v porodnici nám stále nehraje do karet - všechny porodní boxy jsou nonstop plné. Začínali jsme se sžívat s možností, že možná porodím v tom našem obyčejném pokoji na gynekologii. To budou mít sousední pokoje radost…
Při odchodu ze sesterny ke mně zrovna přicházela další silná vlna. Řekla jsem to Jirkovi a zamířili jsme ještě dál od mého pokoje, směrem k výtahům, abych si ji prožila a procítila v klidu, bez stresu z toho, že budu ostatní ženy rušit… Na tom místě jsme chvíli ještě chodili, a přečkali další vlnu. Chtěla jsem už na pokoj a tak jsme se pomaličku vydali směrem k němu a přicházela další vlna. Padala jsem k zemi, ale Jirka mě pevně držel. Jeho ruku jsem mu řádně stiskla a pak to přišlo. S touhle a s další vlnou jsem si pomyslela, že už to nemůžu přežít. Tuto noc už odsud neodejdu. Není fyzicky možné, abych přežila další kontrakci. Pomyslela jsem si. V tu chvíli mě skutečně napadlo, jestli není pozdě vyprosit si nějaký utěšovák, nebo dokonce císař. Rozbrečela jsem se na povrchu, ale i vevnitř v sobě. Už jsem byla na pokraji úplného zoufalství a bezmoci...
Ale smetla jsem tyto myšlenky na utišováky stejně rychle jako přišly. Místo toho jsem se opět vrátila k myšlence smrti. "Přijímám to. Ano, já umřu.” Jakmile jsem se této možnosti otevřela, bylo to, jako bych skutečně zemřela. Alespoň tedy část mě, která tam ten večer zemřít měla, aby se mohla narodit část nová… S každou další vlnou jsem myslela, že umírám a byla to pravda. Kousek mého já tam tu noc musel zemřít, aby se mohla zrodit žena - matka.

・JDEME RODIT!・

Jakmile jsme se přiblížili k pokoji, už na nás čekala Peťka se slovy, že musím co nejvíc dál chodit a zavěšovat se za Jirku, aby se porodní cesty otevíraly. Vydali jsme se tedy do jídelny, která byla na tomto konci chodby, kde byl náš pokoj. Tam jsme se zavřeli a chodili tam a zpět lenochodím porodním tempem. Jirka mě podpíral, podporoval, hladil a pomáhal, abych se za něj občas vyvěsila. Peťka mi podávala pití a něžně mé myšlenky pomocí těch správných vět a afirmací vedla tam, kam měly směřovat - k jemnému zrození nového života. Po několika takto prožitých kontrakcích už jsem dál nemohla. Byla jsem vysílená, nohy se mi klepaly a nemohla jsem se moc unést. Chtěla jsem do horké sprchy, a tak jsme opět mířili do našeho pokoje. V koupelně jsem chvíli zápasila při svlékání nemocniční košile, která se mi zasekávala o kanylu na bolavé ruce. Mezitím jsem si na místě prožila jednu kontrakci, načež jsem si klekla na zem a vítězoslavně ze sebe tu košili sundala. Pak přišla další kontrakce a s ní pro mne přišla Peťka nebo Jirka, teď už nevím, že za mnou dorazila doktorka, aby se mrkla, na kolik cm jsem otevřená. Podívala jsem se smutně na sprchu, která byla už tak blízko a přitom tak daleko. Nezbývalo, než si obléct opět košili a přemístit se na postel.
 
Bylo už 22:00, když do pokoje dorazila doktorka. Bohužel, trvala na tom, že mě může prohlédnout pouze v té pro mě nejméně vyhovující poloze - na posteli, v leže na zádech. V této poloze pro mne byly kontrakce nejvíce bolestivé. A jak jinak, zrovna když jsem před paní doktorkou roztáhla nohy, tak přišla vlna, která mi nohy smetla zase zpět k sobě a schoulila jsem se na bok. Ufff, oukej. Vlna odchází, musím to okamžitě zkusit znovu. Podařilo se a paní doktorka prohlásí “Jste otevřená na 8-9 cm, rodíme každou chvilkou!” Usoudila, že je velmi překvapená, že to tipovala spíše až na další den někdy dopoledne. Nu což, to ještě neznala náš porodní tým - tedy mě, dulu a Jirku. :) Nicméně ještě prohlásila, že podle posledních informací zatím nemám kde rodit. Stále nebyl volný žádný porodní box, ale že se s tím pokusí něco udělat. Trochu se mě ujal strach, že budu holt rodit zde, ale to bylo vzápětí s další vlnou ta tam… 
 
22:15 přibíhá sestra, ať se rychle sbalíme, že se pro nás uvolnil VIP porodní box. To nám všem znělo víc než dobře. Úplně mě to vyšvihlo na nohy a jedéééém rodit! Pro Peťku to znamenalo posbírat co nejvíce našich talismanů a důležitých věcí k porodu, pro Jirku to znamenalo to samé, plus ještě podepírat mě. A pro mě to znamenalo dojít opět až na druhý konec chodby k výtahům a sjet i s naším porodním týmem a jednou sestrou o jedno patro níže - na porodní oddělení.
Vjeli jsme přímo do čekací haly, kde jsem tentýž den čekala s pomalu odtékající plodovou vodou a se srandovníma malýma kontrakcema na to, až nám uvolní pokoj. Prošli jsme chodbou až do sesterny, která byla ze všech stran obklopena několika porodními boxy. Atmosféra zázraků zrození šla cítit všude kolem. V každém boxu bojovala jedna matka - lvice. Jejich sténání, řev a síla byla slyšet odevšad a já jim v tichosti vzdávala hold a následovala jsem sestru do našeho boxu. Tam si nás přebrala porodní asistentka se slovy “Dobrý večer, jmenuji se ________ , mám 30 let praxe a spolu to dneska zmákneme!” Byla naprosto parádní! Profík na svém místě. Navíc s mojí dulou, aniž by se znaly, tak vytvořily naprosto sehraný porodní tým. Jedna respektovala druhou. A bylo cítit, že jim oběma jde zejména o hladký průběh porodu, o mě a o Hvězdičku. Nádhera. Jak říkám, je to o lidech a v tu chvíli jsem kolem sebe měla ty nejlepší z nejlepších. I když v závěru to bylo stejně jen a pouze na mně a na Hvězdičce.

・PRVNÍ POHLAZENÍ OD MÁMY・

Co mě však rozhodilo bylo, že PA v našem boxu rozsvítila takové to ostré bílé světlo. Úplně mě to probralo z mé porodní hloubky, do které jsem se za poslední hodiny dostala. A najednou bylo taky na první pohled vidět obrovitánské mohutné porodní lehátko. Hned jsem si nevšimla všech jeho moderních vychytávek. Viděla jsem prostě postel a s tím na mě přišla hororová představa porodu v naprosto nepřirozené poloze, tedy v leže na zádech. To byla jediná poloha, ve které jsem rodit rozhodně nechtěla. Stála jsem u postele, přicházela další vlna. Ostré světlo bylo zase ztlumeno, o to se postarala, myslím, Peťka. Ta také ihned rozpoznala mé obavy, pomohla mi projít vlnou, já jsem se naprosto celá chvěla až vibrovala a to byl moment, kdy mi Peťka zpětně říkala, že bych tam za chvíli porodila takto ve stoje bez tlačení sama. Jenže to se nestalo, opět doběhla PA a dodala “Ve stoje mi tady prosím rodit nebudete, jsem za to dítě zodpovědná.” V zápětí však hlas zklidnila a jelikož měla načtený můj porodní plán, dodala “nebojte, udělám vám to pohodlné, bude se vám to líbit.” Nějak poštelovala s tím porodním lehátkem, které se najednou jako robot z Transformers transformovalo do jakéhosi porodního křesla. PA odběhla a Peťka mi radí, abych si sáhla na hlavičku. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem to vždy udělat chtěla, už od chvíle, kdy nám o této možnosti dula vyprávěla na předporodním kurzu hypnoporodu. První pohlazení od mámy. Stála jsem a vsunula jsem si ruku dovnitř do yoni, k naší Hvězdičce. Nepoznávala jsem to tam. Bylo tam najednou nějak šíleně moc místa. Rychle jsem vytáhla ruku ven s tím, že jsem ji nenašla. Dula mi dodala odvahu zkusit to znova. Posbírala jsem všechny síly, které šly, abych ještě vydržela stát a s plným odhodláním jdu na to! Sáhla jsem si dovnitř a ano, našla jsem ji! Pohladila jsem si jako první svou zářivou holčičku. Bylo to nádherné!!! Pohladila jsem ji a přislíbila, že už za chviličku bude u mě v náručí. Tohle byl jeden z nejkrásnějších momentů.
Shodila jsem ze sebe košili, ale ani si nevzpomínám jak a proč. Najednou si jen uvědomuju, jak na toho Transformera lezu nahá. Jediné, co na mě zůstalo byl náramek vytvořený mými drahými ženami na předporodním rituálu, kdy mi do každého jednoho korálku na něm vkládaly poselství k porodu. Ten náramek měl pro mě obrovskou sílu. A další věc, co jsem na sobě měla byl zlatý řetízek po babičce s Pannou Marií s novorozeným Ježíšem v náručí.  Slíbila jsem si, že jej na sobě budu mít při porodu, abych si na podporu mohla lépe přivolat svou rodovou linii žen. K tomu pomohl i fakt, že mě jednou PA oslovila “dušičko”, tedy alespoň tak to mám v paměti. A přesně tak mě oslovovala moje druhá babička. Bylo to tedy, jako bych je tam měla sebou obě. A děkuji jim za to.

・ZRODILA SE HVĚZDIČKA・

Posadím se nahoře do hlubokého dřepu, kolena zapřu o předchystané opěrky a zadeček povystrčím k PA, která si sedá dole pode mě. Hluboký dřep - to byla přesně ta poloha, ve které jsem chtěla rodit už od té doby, co jsem tak jako malá holka vidělat rodit Kleopatru v telce, hah. :)
Hned vedle PA bere místo v první řadě můj milý s tím, že jde chytat miminko. PA mu něco řekla, ale on si stál klasicky za svým. Dula zůstala u mé hlavy, držela mě za ruku, šeptala do ucha to, co jsem potřebovala slyšet, utírala mi pot z obličeje a podávala mi pití. Po chvilce PA viděla, že jsme skvělý tým a máme vše pod kontrolou, nechala nás tedy osamotě. Prociťovala jsem si vlnu za vlnou, jen tedy musím uznat, že už nebyly tak silné. Jakoby se ztrácely. Aby taky ne. Z toho přesunu z našeho vymazleného pokoje osvíceného pouze svíčkami a lávovou lampou do nového sterilního prostředí, jsem byla zkrátka nějak rozhozená. Naštěstí se Jirkovi podařilo přinést některé důležité věci sebou, opět jsme si rychle kolem sebe vytvořili tu správnou atmošku. Jen jsem měla stejně pocit, že se kontrakce vzdalují mému vědomí. Dorazila opět PA s tím, že už jdeme do finále, a že potřebuje, abych při každé kontrakci tlačila co nejvíce to jde. Jenže já už jsem byla úplně vyřízená a nepoznala jsem už ani, zda nějaká kontrakce jde. PA pak povídá “Vím, že máte v porodním plánu, že nechcete žádný oxytocin, nicméně bych vám chtěla nabídnout pouze jemně oxytocin stříknout, aby se kontrakce probudily. K miminku se to již nedostane.” S dulou jsme na sebe mrkly a souhlasila jsem. Necítila jsem, že by se vzápětí kontrakce nějak extra zvýšily, ale bylo to o něco znatelnější. Tlačila jsem zpočátku však do horní části těla - to s Hvězdičkou samo ani nehnulo. PA vzala Jirkovu ruku a položila mi ji přibližně nad stydkou kost a říká “Míšo, soustřeďte se tlačit na toto místo. Jdeme na to! Ano, ano! To je ono, už na nás vykoukla hlavička! Ale je zase zpět.” Tak se to ještě párkrát opakovalo. Najednou mě zastavuje, nechává vydýchat a vysvětluje “Míšo, vždycky na nás hlavička koukne a pak schází jen pár sekund navíc tlačit, aby se nevrátila zase zpátky. Představ si, že tam jsou takové přesýpací hodiny a miminko potřebuje projít tou nejužší částí. Tam je potřeba nejvíce zatlačit. Rozumíme si? Tak pojďme, to dáme!”
 
V tom jsem z vedlejšího porodního boxu uslyšela ten slastný zvuk - pláč nově narozeného dítěte. Oh, Bože. Jen ty víš, jak moc jsem si v tu chvíli přála již to samé slyšet i u nás. Z boxu z druhé strany však byla slyšet stále bojující matka. Šla jsem tedy také do boje. Jsme na cílové rovince. Cítila jsem to. Ani lékaři, ani porodní asistentka, ani dula, ani Jirka….nikdo z nich mi teď už více nemůže pomoci. Jejich role udělaly vše, co mohly. Porodit musím sama. Porodit musí žena nakonec vždy jen ona sama. Vlastně… není tak úplně sama. Děťátko je v tom na 100 % s ní. A tak jsem to začala vnímat.
Povolala jsem opět ženy z naší rodové lidie, včetně těch, které jsem nikdy nepoznala. A pak už jsme se jen obrátila do sebe. Představila jsem si ty přesýpací hodiny a s dalším tlačením jsem si vizualizovala, jak tím nejužším místem Hvězdička hladce prochází. Zde jsem si i vzpomněla na poslední poselství od Hvězdičky, které mi týden před porodem předala Anet - znělo “Hvězdička má trochu strach, že bude dlouho v těch nejužších místech.” To jsem nemohla dovolit. Musela jsem jednat. Rodová linie, vizualizace, plné odhodlání a natěšení na naše děťátko bylo pro mne velmi silným nástrojem k tomu, abych již porodila. A nejen to. To klíčové bylo promlouvání k samotné Hvězdičce. Při dalším tlačení jsem jí začala říkat:
 
“Hvězdičko, lásenko, teď už je to jen na mě a na tobě.
Jsme v tom spolu a zvládneme to.
S další kontrakcí tě už budu mít v náručí, slibuji.
S další kontrakcí tě už budu mít v náručí, slibuji.
S další kontrakcí tě už budu mít v náručí, slibuji.”
 
Ujišťovala jsem ji. Do toho mě lehce vrátilo z mého středu zpět Jirkovo zvolání ”Lásko jsi nejlepší, už vidíme hlavičku! Bože můj, jsi úžasná! Pojď!” Podívala jsem se dole a skutečně byla tam. Celá hlavička již venku. Dodalo mi to neskutečnou odvahu a sílu lvice, na čež jsem chtěla hned enormně zatlačit a pomoci Hvězdičce ven. PA mě však zastavila se slovy “Nene, teď už pomalu a velmi opatrně. Všechno kolem je dost napnuté, budu ti jistit hráz, Míšo, ano? Udělám vše proto, aby ses nezranila.” 
 
23:47
 
Na další jemné zatlačení se dne 31.1.2020 zrodila Estrellka a s ní další dva noví lidé.
Máma a Táta.
 
IMG_4337
 
Zázrak jménem Láska
R O D I N A
 
Byla jsem překvapená, že oproti těm třem předešlým hodinám stráveným v silných kontrakcích jsem nyní necítila skoro žádnou bolest. Drahá Estrellko, tvůj samotný příchod na tento svět byl pro mne bezbolestný a za to ti moc děkuji. A nejen to. Tím, jak s citem a něžně jsi vyrotovala mými porodními cestami, jsi mě obdarovala tím nejdokonalejším vaginálním mapováním. Vše, co v těch místech bylo kdy zablokováno, nebo traumatizováno, bylo tebou vyléčeno. 

・VÍTEJ, ESTRELLKO・
 
...dcero Života toužícího po sobě samém
PA s Jirkou mi Estrellku okamžitě pokládali na břicho. Vzápětí ji přikryli naší červenou bondingovou dečkou (která byla poté tak nasátá vůní Estrellky, že jsem ji nechtěla snad celé šestinedělí prát!).
Byl to zázrak. Najednou byla na mně. Teploučká, voňavoučká, celá pokrytá silným bílým mázkem a byla v naprostém zenovém klidu. Rozkoukávala se. Najednou nakrčila celé svoje malilinkaté čelíčko a zvedla ty své obrovské vesmírné oči ke mně. Naprosto jsem se v jejich očích utopila. Zamilovala se. A v ten stejný moment jsem i plně prožila a pochopila, že tento človíček nepochází ze mě.
 
Byla jsem pouhou branou,
portálem pro tuto krásnou duši,
aby se mohla zhmotnit v tomto světě.
V této své inkarnaci.
Estrellka ze mě nepochází,
pouze mnou prošla.
To si chci zvědomovat celý život.
 
IMG_1745
 
vždycky tu pro tebe budeme, Estrellko
 
Krom nakrčeného čelíčka a očí upřených do těch mých, si pamatuju, jak neustále plazila jazýček. Mohla bych se na ni dívat třeba hodiny a nikdy by se mi to neomrzelo. Stále jsem ji hladila po maličkém nosánku a nemohla jsem tomu uvěřit.
Jirka byl po mé pravici, s hlavou opřenou o mě a s pohledem upřeným na svou dcerunku. Byl to ten nejvíc láskyplný slzami štěstí zalitý pohled, jaký jsem u něj kdy viděla. Plně jsem si uvědomovala, jak důležité a klíčové pro mě jako pro ženu a novopečenou mámu bylo, že jsem svého partnera u porodu měla. Současně jak důležité to je pro miminko. A pro rodinu jako celek. Tehdy jsem byla, nyní jsem a stále budu neskonale vděčná za to, že jsme měli tu možnosti si tohle prožít všichni společně. Byly to ty nejšťastnější minuty našeho života.
PA mi jen sdělila, že jsem skoro bez poranění, ale bude nutný jeden povrchový steh, jakmile porodím placentu. Tu jsem porodila vzápětí. Peťka se o ni postarala a PA mi udělala jeden steh. Já jsem se celou dobu dál zamilovávala do Estrellky. S jirkou jsme jí stále opakovali, že ji zde vítáme a jak moc ji milujeme. Asi během hodiny se bílý mázek naprosto vstřebal do Estrellčiny pokožky. Ta byla potom naprosto heboučká a je dodnes. Dula mi však ještě předtím poradila, ať si trochu namažu také na obličej, že to mé pleti pomůže a je to plné živin.

・JEDEME DOMŮ・

Nicméně, celý bonding nám trochu narušila skutečnost, že porodnice byla stále plná. Bohužel nebylo kde nás ubytovat. Jediná varianta, kterou nám porodnice byla schopná navrhnout, byla ta, že já se vrátím zpět na oddělení gynekologie do svého pokoje. A Estrellku umístí na novorozenecké oddělení. Tedy na úplně jiné patro a dost daleko ode mě. Prostě šílené. Taková separace nepřipadala v úvahu. Jirka tuto informaci už s dulou věděli nějakou chvíli, jen mě tím nechtěli zatěžovat před samotným porodem. A dohodli se, že pojedeme domů na negativní revers. Jirka mi tedy sděluje, jak se věci mají a shodli jsme se, že po tak krásném porodu by byl hřích podrobit Estrellku separaci. Ano, bála jsem se odejít. Byla jsem vysílená, hladová, bolavá, s naprosto rozhozenými hormony a plná strachu o naše novorozeňátko. Takže na mě dost působil nátlak ze strany personálu porodnice, který samozřejmě chtěl, ať zůstaneme tam. Nicméně, ne. To nešlo. Chtěla jsem být s Estrellkou a s Jirkou. Dula navíc souhlasila, že u nás tuto noc přespí, vše pomůže přichystat a na vše dohlédne. To mě utvrdilo definitivně v tom, že jedeme domů, a to hned po bondingu. V tu chvíli jsme byli rádi, že jsme předtím svolili k aplikaci toho penicilinu, jelikož kdybychom odmítli, vše by bylo jinak. Nemohli by nás pustit. Estrellku by museli nechat v porodnici na pozorování alespoň den. No prostě při nás stáli andělé, že se vše událo právě tak, jak se událo.
 
Prohlídka Estrellky od pediatry proběhla přímo na mém těle, přesně tak, jak jsem to měla v mém porodním plánu. Poté následovalo vážení. Jirka vzal Estrellku do náruče. Úplně poprvé držel svou dceru v náruči. Bohužel se rozplakala, ale hned si chňapla tátovy vousy a zklidnila se. Bylo tak dojemné ty dva spolu sledovat. Jirka položil Estrellku na váhu, což ji opět rozplakalo. Naštěstí její váhu stihli zaznamenat, a tak mi ji mohl Jirka hned zase vrátit zpět na mé tělo tam, kam v tu chvíli patřila. Zachumlala jsem ji do dečky, hladila jednou rukou po zadečku a druhou po nosánku a Estrellka byla hned zase v naprostém klidu a harmonii. Měřit jsme ji nenechali. Vůbec jsme to nepovažovali v tu chvíli za nutné a chtěli jsme, ať je co nejvíce na mě a s námi.
jelikož jsme se tedy rozhodli pro variantu ambulantního porodu, bylo nutné vyřídit veškerou dokumentaci včetně dost nepříjemné přednášky od pediatry o tom, jaká rizika včetně úmrtí dítěte, na sebe bereme. To jako matka po porodu úplně slyšet nechcete. Nicméně zcela chápu, že je to povinnost každé porodnice, a tak jsem to i brala. Snažila jsem se to moc nevnímat a stále si vizualizovat, že všechno bude v naprostém pořádku.
Jelikož jsme na variantu ambulantního porodu nebyli vůbec připraveni, tak jsme se sebou neměli ani autosedačku do auta pro převoz Estrellky. Bez té vás z porodnice s miminkem logicky nepustí. Bylo tedy nutné, aby Pro ni Jirka jel domů. Se sebou zatím tak mohl odvézt alespoň placentu a další věci, co stihl pobrat.
Já jsem se ještě mazlila s Estrellkou a po boku jsem měla dulu. Rozplývaly jsme se nad tím rozkošným zázrakem na mých prsou. Estrellka stále tak klidně koukala a plazila jazýček. A do toho se instinktivně soukala k mé bradavce. Neskutečná bojovnice. Jakmile se k ní dostala, tak jí nejprve moc nešlo se přisát. Ale pak se jí to podařilo a já jsem na ni byla neskonale pyšná. V tom se z vedlejšího porodního boxu stále ozýval boj rodící ženy. Až mi jí bylo líto. Já jsem porodila do hodiny a čtvrt od toho, co jsem na porodní box přišla. Teď už byly skoro 3 ráno a ona stále bojovala. Najednou jsem rozuměla každému jejímu zasténání a nářku. A nejen jejímu. Najednou jsem vzdala hold všem ženám po celém světě. Říkám, “Peti, to je tak neskutečné, co dokážeme." 
 
Následně jsem (i s Estrellkou na sobě) nadiktovala sestře všechny údaje potřebné k propuštění. Dula mezitím vzala malou část z placenty, kterou si předtím odkrojila a vrátila se na náš původní pokoj, aby připravila smoothie, které mi pak přinesla. Nikdy bych dříve nečekala, že tohle někdy udělám. Ale během těhotenství se můj postoj k tomuhle radikálně změnil. Placenta je život. Je to polovina z buňky, ze které vzniklo miminko. Je to současně první kamarád miminka, který s ním v děloze žije a roste po 9 měsíců. Proto cítím, že bychom se k placentám měli chovat se vší úctou a respektem. Jímá mě hrůza, když si představím, že bych ji nechala vyhodit do nějakého nemocničního kontejneru na biologický odpad. Brrrr.
Tenhle poporodní shake s placentou a hruškovým džusem jsem vypila skoro na jeden zátah. Bylo to moje první jídlo po porodu a nikdy mě nic tak nevzpružilo a neposílilo, jako tohle. Okamžitě jsem se posadila a byla jsem schopná vstát - zde mě tedy podpírala dula, aby mi pomohla došlápnout na obě nohy stejnoměrně, což je po porodu jedna z nejdůležitějších věcí, jelikož jsou kyčle a celá pánev stále hodně rozvolněné. Poté jsem však odkráčela sama do sprchy, osprchovala se, oblékla se a mohla se starat o své mláďátko milované, které zatím Peťka oblékla do připraveného oblečení. Jakmile jsem vycházela ze sprchy jen v kalhotkách, dorazil Jirka a byl v plném úžasu. Jeho žena lvice už samostatně lítá po pokoji. Jeho dcerka, rozkošné lvíče, spokojeně spinká a v dupačkách vypadá jako nádherný poklad. Jirka mě políbil a bylo vidět, jak z něj srší životní radost a naplněnost. Byli jsme všichni moc šťastní a také na sebe vzájemně pyšní, že jsme to zmákli a ještě k tomu tak krásně! A že jedeme domů, do našeho hnízda!
 
IMG_1049
 
Estrellka připrvená na svou první jízdu autem,
hned tři hoďky po porodu, frajerka
 
Ještě za mnou jednou přiběhla porodní asistentka s tím, že se doslechla, že chceme odejít na revers. Měla o mě strach a prosila mě, ať na sebe hlavně dám pozor, ať se mi nezamotá hlava a nespadnu někde. Ptala se, zda si ten odchod ještě nechci rozmyslet. Bylo to moc milé. Skoro jsme se neznaly a měla o mě starost, jako moje máma. Ujistila jsem ji, že se cítím úplně skvěle a že všechno zvládneme. Popřála mi tedy hodně štěstí a ještě jednou pogratulovala ke krásné holčičce. Dodala ještě, že na prvorodičku to byl ukázkový porod. Že zpočátku nepočítala, že bych porodila před půlnocí. Pak se ještě otočila k Peťce, podala jí ruku a poděkovala za naprosto profi spolupráci. Peťka pokývala a odvětila to samé. No mám já to štěstí na ženy.
Tři hodiny po porodu nastal čas opustit brány porodnice.
 
IMG_1057
 
náš porodní dream team jede domů!
 
 

・ BOŽSKÉ NAČASOVÁNÍ・

Estrellka celou dvacetiminutovou cestu sladce prospala. Já jsem měla co dělat, abych vydržela sedět (matky pochopí), Jirka řídil a dula jela svým autem za námi. Přímo před domem nám však volali z porodnice, zda bychom se tam ještě nemohli vrátit. No chápete to?! Prý v tom frmolu udělali chybu a oficiálně propustili jen jednu pacientku - Estrellku. Mě však ne. No nic, vratka nepřipadala v úvahu. To by bylo dalších 20 minut do porodnice, vyplnění papírů a dalších 20 minut domů. Nehrozí. Mile jsme jim vysvětlili, že to už nezvládneme, a že se dostavíme ihned v pondělí (byla sobota ráno kolem 3:30). Naštěstí s tím nic moc nemohli dělat, než souhlasit.
 
Další pecka přišla, když jsme dorazili na byt. Peťce volala další rodička, že už je porod na spadnutí! Shodou okolností to byla žena, kterou jsme i s jejím partnerem znali právě z předporodního kurzu. Měla termín cca před 10 dny, ale přišlo to nyní. Peťka u nás byla ještě asi hodinu, pomohla nám přichystat vše potřebné a když se ujistila, že je vše tak, jak má být, odjela k dalšímu porodu. Všechna čest její práci! To je poslání pro anděly na zemi. A slíbila, že dorazí hned v neděli, což se také stalo. (mimochodem, ta žena nakonec porodila až v neděli)
 
Museli jsme se nad tím pousmát. Estrellka přesně věděla, kdy přijít na svět. Popravdě jsem si přála, aby to byl únor. Bylo by to přeci jen krásné datum, kdyby se narodila 1.února, že? Ale ne, věděla moc dobře, proč si má pospíšit. Vše bylo a je přesně tak, jak má. 
S Jirkou nám došlo, že ve výsledku byl porod přesně tak, jak jsme si ho dříve manifestovali. Když nám na kurzu hypnoporodu Peťka popisovala ambulantní porod, přišlo nám to jako ta nejlepší možná varianta. A ejhle. Dostali jsme to, co jsme vyslali přáním do Vesmíru. Nicméně jsme to před blížícím se porodem nestili probrat s naší pediatrou, od které jsme jen věděli, že dělá patičkový test, ale další prohlídky už ne. Tak jsme si řekli, že ambu porod nedáme, ale že si zaplatíme pokoj nadstandard, aby tam mohl být Jirka s námi i po celou dobu pobytu na šestinedělí. Nicméně, plná kapacita porodnice nám plán zcela rozhasila a tak se nám splnilo naše původní přání - ambulantní porod. A víte co? Šla bych do toho zase. Spát po porodu se svým mužem a miminkem ve vaší posteli, ve vašem hnízdě, beze stresu, v pohodě. To je k nezaplacení.
 
IMG_3018
 
mé nejkrásnější poporodní probuzení
 
 
A nakonec bylo vše v pohodě i s následnými vyšetřeními. Patičkový test udělala sestra u pediatry a my mohli být celou dobu u toho a držet Estrellku za ruku a v mezičase kojit, aby se uklidnila. Na kyčle a očička nám pediatra napsala žádanku ke specialistům, kteří nás ochotně vzali. Všechno do sebe krásně zapadlo. Všechno se stalo přesně tak, jak to bylo napsáno ve hvězdách.

Děkuji... 
 
Závěrem bych ráda poděkovala všem, kdo nám za těch 9 měsíců těhotenství skřížili cestu a přáli nám jen to nejlepší v těhotenství i k porodu. Každý z vás je důležitým kouskem v této mozaice. Děkuji.
A děkuji také porodnici na Bulovce, celému týmu, který jsme tam tehdy poznali, naší porodní asistentce, a dule Peťce za svou přítomnost, jemnost, moudrost a profesionalitu.
Děkuji předkům z mé rodové linie, za pocit jejich přítomnosti v moment, kdy jsem je nejvíce potřebovala.
Děkuji tobě, Estrellko, že jsi byla a stále jsi taková bojovnice a ten nejlepší parťák do života, o jakém jsme ani nesnili.
A hlavně děkuji tobě, Lásko, že jsi tam s námi byl, že jsi mi byl nejen tam, ale po celou dobu šestinedělí až do teď oporou a tím nejlepším partnerem pro život.
 
Miluji tě.
Miluji nás.
Všechny tři a další, kteří přijdou.
 
Děkuji Živote,
že se dne 31.1.2020 ve 23:47 hodin mohla zrodit naše dcera Estrellka
a také další dvě nové bytosti Jirka - táta a Já - máma.
 
 
IMG_1243
 
MY ♡
den po porodu u nás v ložnici
 
DSC09414
 
S dulou Peťkou v neděli 2.2.2020
u nás doma
 
 
 IMG_1397
 
děkujeme Peti... :)
 
 
IMG_1136
 
bříško zatejpováno pár hodin po porodu
 
 IMG_1977
1. foto - před odjezdem do porodnice
2. foto - den po porodu
 
 
 
IMG_1088
 
sobota 1.2.2020
10 hodin po porodu
Estrellka má stále vlásky sem tam od mázku
novopečená máma Lvice ve své ložnici a posteli - nejvíc šťastná a zamilovaná
 
 
 
IMG_1082
 
Budu se nadechovat do těchto nových začátků pomalu a něžně.
Není nutné se připravit předem.
Na vše přijdeme společně, cestou.
Krok za krokem.
Není kam spěchat.
Všechno je to nové pro obě z nás.
Každým dnem se vzájemně více poznáváme.
Každý den rosteme.
Spolu.
S láskou,
Máma
 
 
 
 
 
Naše stránky využívají soubory cookie za účelem zlepšení vám poskytovaných služeb. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací naleznete zde.